Článek ze Žižkovských novin - speciální čísla Radničních novin k jubileu 120.let Žižkova v roce 2001

 

"Z historie Gütlingova dvorce

O Gütlingově statku nebo také Gütlingově dvorci (č. 25/4) se mnoho informací nedochovalo. Přesto se pokusíme zajímavou historii tohoto pozdně barokního objektu s mansardovou střechou, který byl koncem 60. let restaurován a krátce na to zbourán, aby v 80. letech na jeho místě vyrostl odborářský hotel Olšanka, alespoň ve stručnosti nastínit. Začneme dopisem, který nám poslal potomek jednoho z původních majitelů: Můj pradědeček Arnošt Vilém, který se dříve psal von Drost, pocházel ze starého vestfálského šlechtického rodu. Z politických a profesních důvodů byl nucen přesídlit do Prahy, kde získal čestnou funkci tajného strážce u císaře Františka Josefa I. Za manželku si vzal Annu, dceru Emanuela barona z Eckhardtu a Amalie, roz. Hübschové, díky níž se stal spolumajitelem tohoto dvorce. Pozdějším "většinovým" vlastníkem se stal rytířský rod Gütlingů, kteří do Prahy přišli přes Vídeň. Do r. 1948 vlastnili tento objekt tři příslušníci této rodiny a Arnošt Ludvík Bořivoj Vilém Leopold Drozd (syn bratra mého dědečka), který zemřel v r. 2000.

Koncem 13. stol. náležela vesnice Olšany milevskému klášteru, v nejstarší písemné zprávě z let 1306-1307 se potvrzuje prodej dvou zdejších dvorů s pozemky pražskému měšťanu Rollovi. Jeden z olšanských dvorů je ve 14. stol. uváděn také v darovací listině císaře Karla IV. novoměstskému klášteru sv. Ambrože. Vesnice Olšany byla rozdělena na několik svobodných dvorů s příslušenstvím, jedním z nich byl i dvorec, o kterém se poměrně obšírně zmiňuje Farní olšanský věstník z roku 1930. V rodinných zápiscích vlastníků dvorce se píše, že od nepaměti býval samostatným statkem. Jeho majitelé se často střídali, například v 16. stol. ho v kostkách prohrál Pavel Střelec, další z majitelů Vilém z Hradešína jej v r. 1558 postoupil Starému Městu pražskému. Po bělohorské bitvě v r. 1620 pak zůstal dlouho prázdný, postupně pustly i okolní vinice, na kterých se podepsaly pobyty vojsk, a koncem 17. stol. zanikaly a ustupovaly polím a zahradám. Ještě v polovině 18. stol. se v záznamech o Gütlingově statku uvádí, že vinice na skalnaté a sluncem vyprahlé půdě jsou "vytlučené", stavení opuštěné... Kolem r. 1829 jej však od Kristiana Welsche zakoupil pro svou dceru Amalii Hübschovou její otec - majitel pražského hotelu "U černého koně". Ta se ve dvaceti letech provdala za Emanuela Eckhardta, jenž byl synem hoteliéra "U císaře rakouského" a který zanedbanou usedlost postupně zvelebil. Nechal také postavit nový kříž na "Volšanském vrchu" zvaném též "Na Skále" (dodnes se tu říká Na Křížku či vrch sv. Kříže) na místo starého dřevěného z roku 1822. Nový kříž byl vysvěcen r. 1846, rok před smrtí E. Eckhardta. Z tohoto manželství vzešly děti Amalie, Emanuel, Anna, Karolina, Josef, Karel a Marie. Matka Amalie Eckhardtová, po ovdovění provdaná Kučerová, na statku, kterému se také říkávalo "U Eckhardtů", dále žila. Poměrně podrobný popis tehdejšího života se zachoval v německy psaných zápiscích rodiny Gütlingů. Hlavní budova krytá mansardovou střechou s dvěma vysokými komíny a šesti vikýři byla původně nad okolím částečně vyvýšena a byla jedinou výstavnou budovou v okolí. Tehdy ještě byly na zadní severní straně rokle, jimiž tekl z Olšanského rybníčku potok do rybníku u Bezovky (nynější ul. Chelčického). Obytné stavení stálo přibližně uprostřed dvorce, obklopeného na jižní straně kovárnou (v místech, kde dnes stojí škola v Lupáčově ulici). Vedle kováře bydlel řezník a míval tu svoji "šlachtu", směrem k Olšanským hřbitovům se táhly stodoly, jimiž vedl průchod k obytnému domu. Na východní straně stávaly koňské stáje, vedle nich pak kůlny pro kočáry. Na severu na kůlny přiléhaly kravíny, u nichž stál jednopatrový šafářův dům. Na západní straně se rozkládala jedna z nejkrásnějších zahrad Prahy, kde se pěstovaly dokonce mandle, fíky, meruňky a víno. Zahradní stezkou se přicházelo k divokým vínem obrostlému altánku se skleněnými zvonky, které se při každém zavanutí větru harmonicky rozezvučely. Olšanský dvorec požíval až do poloviny 19. stol. práva jurisdikčního a měl své poddané. Býval tu i obecní olšanský úřad s tehdy nezbytnou šatlavou. K olšanskému dvorci patřil také "zámeček" na severní vyvýšenině. Byl to dům o jednom poschodí, se zděnou pavlačí, krytý prejzy, s malými světničkami. V r. 1866, kdy zde řádila cholera, sloužil za špitál. Léčilo se zejména černou kávou a bezovým odvarem. Po r. 1918 však byl zbořen.

Dceru Marii Eckhardtovou (+ 1916) z rodu majitelů si vzal za manželku Arnošt Gütling z Vídně, který se v dvorci usídlil od roku 1882. Žilo se zde stále idylicky, jako na malé vesničce. Málokdo v tyto končiny zabloudil a když přece, nikdy neušel pozornosti. Musel totiž vejít průchodem (z nynější ulice Táboritské do ul. Chelčického), na který bylo z oken obytné budovy dobře vidět. Život plynul klidně, přestože s hospodářstvím i zahradou byla spousta práce. O všedních dnech bylo zvykem, aby do 7. hodiny ranní bylo vše uklizeno, dopoledne bylo věnováno práci v domácnosti, vaření, práci na poli a v zahradě. Teprve odpoledne se mohlo trochu polevit, plést punčochy a háčkovat. Za přepych se pokládalo vyšívání, to bylo dovolenou pouze o nedělním odpoledni. Volné chvíle patřily společenským hrám, pro děti se hrálo divadélko, v zimě při klavíru učily sboristky z divadla tancům, pravidelně se pořádaly domácí zábavy, na nichž vystupovali pozvaní operní zpěváci. Taneční zábava v Bezovce, kterou nechal po r. 1875 přestavět na restauraci s tanečním sálem A. Gütling (zbourána v r. 1936), se nemohla vynechat, i když příchod zablácenou cestou byl nesnadný. Portýr s lucernou musel chodit po prknech hostům naproti. Do Prahy se chodilo jen do Stavovského divadla na Ovocném trhu, paní Marie Gütlingová mívala předplacenou lóži. Jídávalo se tu dobře a vydatně, například po celý týden býval k obědu trojí chod, odpoledne se svačívala káva, večer se ohřálo něco od oběda nebo se poslalo do Prahy k uzenáři. Vařilo se podle Rettigové a německých receptů.

Gütlingově rodině patřila koncem 19. stol. celá Olšanská obec s širokým okolím, avšak pole i zahrada musely ustupovat překotné výstavbě obytných domů. Pevný regulační plán a určitý směr do tohoto stavebního podnikání vnesl až stavitel a první starosta Karel Hartig kolem r. 1870. Gütlingův dvůr také kvůli nivelizaci nových ulic sestoupil pod okolní úroveň, venkovská idyla definitivně končila a statek postupně pozbýval svého výsostného postavení. Roku 1881 byl Žižkov povýšen na město a již probíhající stavební horečka se zmocnila i veškerého východního pražského venkova.

Podle archivních materiálů A. Drozda zpracovala Eva Horníčková"  

 ©
Arnošt Drozd
2001