Znáte svůj rodokmen?

Prý máme v rodině hraběnku. Takové přesvědčení dovedlo nejednoho zvědavce do archivů a matrik. Po svých předcích pátrá stále více mladých lidí a leckdo modrou krev ve svém rodu skutečně najde.

Pocházím ze starého panského šlechtického rodu z Vestfálska, z okolí města Münster. Dosáhli jsme stavu hraběcího, i když ostatní rodové linie zůstaly ve stavu svobodných pánů. První písemná zmínka o naší rodině je z roku 1100, píše na svých webových stránkách devětadvacetiletý stavební inženýr Arnošt Drozd. Rodokmen své rodiny vytváří už přes deset let.
"Je to typický začátek. Dvakrát třikrát do týdne mi lidé napíšou, že mají v rodině šlechtice, ať jim poradím, jak jej najdou," říká Drozd.
Kdo spoléhá na vlastní schopnosti, může se přihlásit do kursu pro začínající kronikáře a rodopisce. Takové lekce pořádá Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, která ročně vyškolí až 55 rodopisců. "Obracejí se na nás lidé z celé republiky, že by podobné kursy chtěli navštěvovat, ale nikde je nepořádají. Můžeme jim pomoci pouze časopisem, stránkami na internetu a učebnicemi," říká historik Václav Hásek, který vyučuje čtení ze starých tisků.

Podle něj se hlásí na genealogické lekce čím dál víc mladých lidí. "Popudilo mě, že původ svého psa jsem znala do čtyř generací, ale o své babičce jsem nevěděla vůbec nic," říká absolventka kursu Marcela Černá z Kopřivnice. Podle Černé se začátečník při čtení mnohdy komplikovaných textů může lehce dostat na scestí. "Může se stát, že jdete po úplně slepé linii, a pak se musíte zdlouhavě vracet zpět. Je to náročný koníček, hlavně na čas," říká Černá.
Dalším úskalím rodopiscovy práce jsou častá jména. "Když se někdo jmenuje Jan Novák, bude se mu hledat velice těžko. Jinou nástrahou jsou prvorepubliková jména, která se hromadně počešťovala. Ze Schwarze byl rázem Černý, z Neumanna zase Novotný," dává příklady Arnošt Drozd.

Móda Západu

Zejména ve Spojených státech patří znalost rodokmenu k dobrému jménu.

Na adresu České genealogické a heraldické společnosti v Praze se hrnou časté dotazy právě od Američanů. "Mají často o genealogii a naši zemi hodně zkreslenou představu. Napíšou například: Jmenuji se František Novák a někde u vás mám rodinu. Vyhledejte mi ji," říká Drozd. Velkou tradici v sestavování rodokmenu mají na starém kontinentu Britové.
Nedávno nastal boom v hledání předků i u nás. Archivy a matriky se otevřely veřejnosti, po historii své rodiny mohli začít pátrat také amatéři. "Nebylo to lehké. S hledáním předků jsem začala ve čtrnácti letech, ale archivy nejsou do lidem do osmnácti let přístupné," vzpomíná Blanka Větrovcová. Ke genealogii ji přivedl referát, který o tomto oboru měla vypracovat na střední škole.

Za šlechticem do Vídně

Čtyřiadvacetiletá studentka historie na Masarykově univerzitě v Brně začínala od nuly. Dnes její rodokmen čítá 1230 osob, mezi nimi i je zástupce modré krve Christian Stephan von Grauenburg.
Stejně jako Arnošt Drozd zveřejňuje Větrovcová na svých webových stránkách know-how rodopisce. "Kdyby mi vše kolem rodokmenů objasnil někdo dřív, když jsem začínala, mnohé omyly by mi to ušetřilo," říká studentka. Mezi dokumenty dokládajícími život předků má i list domovský, žádost o výbavné nebo katastrální mapy,
V bádání lze dojít do poloviny 17. století, kdy se začaly psát matriky. Pak už se musí člověk spoléhat spíše na náhodu a štěstí, že najde nějaký záznam o svém předku například v obecních kronikách. "Když jsem pátrala po rodu Grauenburgů, požádala jsem ve vídeňském Státním archivu o jejich složku. Pořád ji mám na stole, ale čtení v ní je velmi těžké, tak postupuju jen pomalu," svěřuje se Větrovcová. Zkušenosti se čtením starých textů si lidé předávají na různých genealogických internetových stránkách. Soupisem matrik na internetu se zabývá projekt Genea 2003, převádění archivních materiálů do digitální podoby je ale podle znalců hudbou daleké budoucnosti. Rodopisec se tak jako tak bude muset do archivu vypravit. I když počítač může v lecčems pomoci. Mezi oblíbené weby patří Mageo.cz, na který "pátrači" po svých předcích umisťují třeba okopírované záznamy z kronik a žádají rozluštění jména od těch zdatnějších.

***

Popudilo mě, že původ svého psa jsem znala do čtyř generací, ale o vlastní babičce jsem nevěděla vůbec nic
 

Lidové noviny, 01. 10. 2005, BOHDANA JAROŠOVÁ